Kokořínsko

Kokořínsko

Přírodní rezervace Kokořínský Důl byla vyhlášená v r. 1953 (rozloha 2 097 hektarů) uvnitř Chráněné krajinné oblasti Kokořínsko. Osu území tvoří kaňonovité údolí (vlastní Kokořínský důl), protékané potokem Pšovka. Délka údolí od křižovatky zvané Ráj až k žel. zast. Lhotka u Mělníka je 14 km. Jeho výzdobu tvoří pískovcové bloky a věže, které místy nabývají charakter skalního města, hluboké a temné boční rokle, skalní jeskyně a převisy, ale i romantické tůně s porosty leknínů. Do údolí ústí z obou stran množství kaňonovitých roklí a rokliček, většinou bezvodých, často s pěknými ukázkami selektivního větrání pískovců (pokličky, skalní okna, voštiny).Údolí je páteří i CHKO Kokořínsko.

V Kokořínské dole nalezneme i mnoho stop po starověkých lidských činnostech, jako je například bývalé hradiště Hradsko, které bylo osídleno již v pravěku a později využíváno i Slovany. Hradsko bylo hradiště na mohutném terénním bloku (335 metrů nad mořem) nad údolím říčky Pšovky. Oválná náhorní planina (9.3 ha), zemědělsky obdělávaná, spadá prudce pískovcovými skalami do hloubky 100 metrů na západ ke Pšovce a jen o málo méně na jih do Kaninského dolu a na sever do rokle. S okolním terénem má spojení pouze na východ šíjí širokou jen asi 70 metrů a sedlovitě sníženou, na níž je dnešní ves Hradsko. Tato šíje byla opatřena krátkým, ale mocným opevněním ze dvou linií valů. Vnější obloukovitý val s vnějším příkopem byl přímo ve vsi, u návsi; zmizel už téměř beze stopy, ačkoliv v poslední fázi měl 14 metrů šířky, dvojitou hradbu z pískovce a opuky, s dřevo-hlinitou konstrukcí. Vnitřní val se dochoval v podobě terénního stupně, už značně sníženého orbou, na západním okraji vsi, u kostela sv. Jiří, který stojí už na vlastním hradišti. Kromě této šíje byl přístup na hradiště ještě strmou roklí zvanou Ráč, z údolí Pšovky po severní straně bloku; snad to bylo spojení k vodě, která na hradisku nebyla. Hradsko prý bylo osídleno už v mladším paleolitu, v neolitu i později, bylo výšinným sídlištěm únětické kultury ve starší (až střední) době bronzové; bylo opevněno palisádovou hradbou v mladší a pozdní době bronzové (knovízské kultuře, hlavně v její štítarské fázi). Největšího rozkvětu dosáhlo Hradsko v raném středověku: Slované opevnili celý blok způsobem obvyklým tehdy v sv. Čechách, takže snad tvořilo pohraniční pevnost Charvátů proti středočeským Pšovanům (podle jiných názorů však mohlo být střediskem Pšovanů) a sloužilo k ochraně spojení údolím Pšovky do středních Čech. Na přelomu 8. a 9. století tu stála jakási okrouhlá svatyně, ve střední době hradištní v 9. století až polovina 10. století vznikl vnější val a opevněný velmožský dvorec, v mladší době hradištní v 11. století pak vnitřní val a kostrové pohřebiště kolem kostela. Kostel, v dnešní podobě z roku 1874, má sice nejstarší viditelné prvky rané gotické, ale mohl mít na témže místě už dřevěného předchůdce v souvislosti s hradiskem a pohřebištěm. Po 12. století význam hradiska upadl, ale pro historii českých Slovanů zůstává mimořádný: je-li správné ztotožnění Hradska z hradiskem zvaným v soudobých historických pramenech Canburg, o jehož hradby se v roce 805 zastavilo vojenské tažení římského císaře Karla Velikého do Čech, byl by to nejenom památník prvních velkých bojů za samostatnost českých Slovanů, ale i první historicky doložený místní název u nás. Pro ztotožnění hovoří nejenom jméno sousední vsi Kaniny, ale i nálezy z 9. století, zejména dvě unikátní železné přilby, patřící nejspíše už tomuto období.

Potok Pšovka vytváří několik tůní s bohatou vodní květenou. Jednou z nejznámějších je tůně Harasovská, která slouží jako přírodní koupaliště. Nad dnešní osadou Harasov se na asi 30 metrů vysoké pískovcové skále nachází hrad známý už z roku 1321, kdy ho založil pravděpodobně Pešek Hrzán z Újezda. Hrzánové jako sídlo svého panství užívali spíše svého hradu na Housce a proto další historii hradu Harasov neznáme; počátkem 17. století byl zcela zpustlý. Z hradu se dnes zachovaly dobře situované skalní sklepy ve stěně nad rybníkem. Nejsou však pouhým okem patrné, neboť na jejich skalních oknech a vchodu je vystavěno dřevěné stavení. Někdo tvrdí, že sklepy byly vystavěny mnohem později a sloužily až při provozu mlýna, který byl pod hradem postaven koncem 17. století. Vlastní hrad se nacházel na skále nad sklepy, kde zůstaly zachovány příkopy a nevelké zbytky zdiva jakési, zřejmě palácové, čtyřhranné stavby. V pískovcové skále se sklepy, u hráze rybníka, je vytesán reliéf ukřižovaného Krista. Lokalita bývá uváděna i pod názvem Krvomlýn, a k tomuto názvu se vztahuje několik romantických pověstí. Ta nejznámější hovoří o hradním pánu, který nechal pod hradem postavit mlýnské kolo a přikázal, že jej musí roztočit krev jím popravených hrdlořezů, kteří mu zneuctili a zabili překrásnou dceru.

V Kokořínském dole je i několik ukázek lidové architektury v podobě roubených staveb (Hlučov, Vojtěchov, Ráj) a bývalých mlýnů (Štampach, Kroužek, Mlčeň).

Hlavní dominantou Kokořínského dolu je hrad Kokořín, který byl postaven v polovině 14.století na okraji panství pánů z Dubé, pravděpodobně Hynkem Berkou z Dubé. Hrad byl potom používán asi do poloviny 16.století. Protože však nebyl snad po celých 200 let od svého založení opravován, chátral, až spustl natolik, že již nebyl způsobilý k bydlení. Kromě toho byl hrad těžko přístupný a nepohodlný. Již v 16. století se o něm psalo jako o pustém. Kolem roku 1530 proto byla asi dva kilometry od hradu Kokořína rodem Běřkovských ze Šebířova ve vsi postavena tvrz. V období romantismu se zřícenina se svým okolím stala inspirací mnohým našim umělcům. Koncem minulého století celou oblast, včetně zříceniny hradu, koupil pražský podnikatel Václav Špaček. Rozhodl se, že v okolí Kokořína vybuduje zařízení pro rekreaci a turistiku. Proto v letech před první světovou válkou opravil hrad a po válce postavil rekreační zařízení, koupaliště a tenisové kurty. Interiéry hradu jsou romantizující ukázkou bydlení. Ochozem po cimbuří se dá celý hrad obejít a návštěvníci mohou vystoupit i na hradní věž, odkud je pěkný výhled do údolí.